Trh s aplikacemi pro chytré telefony roste. Z nenápadného outsidera se rychlostí světla stává lukrativní odvětví, které vydělává stovky miliard eur ročně. Snahy o regulaci na sebe proto nenechaly dlouho čekat. Jejich hledáček se přitom zastavil na prodejním modelu free-to-play, na nějž celosvětově připadá více jak 80% všech zisků.
V předloňském roce postavila regulace v Japonsku mimo zákon tzv. „Kompu Gacha“, což je prodejní systém, který zákazníkům dává pocit, že si mohou malou investicí zajistit hodnotnou výhru, ačkoliv matematické výpočty hovoří o něčem jiném.
K agresivním monetizačním praktikám se na začátku tohoto roku vyjádřil i britský úřad pro ochranu spotřebitele, který vydal soubor pravidel, jimiž by chtěl ochránit uživatele před podloudnými praktikami některých vývojářských studií.
Současně s tím oznámila společnost Apple, že navrátí 32,5 milionů dolarů spotřebitelům, jejichž děti provedly in-game nákupy bez jejich souhlasu. A aby toho nebylo málo, do mumraje se vložila samotná Evropská Unie, která se hodlá postarat o to, aby „uživatelé aplikací byli náležitě chráněni“ (viz. tisková zpráva Evropské Komise). Evropské Komisi se mimo jiné nelíbí samotné označení „free-to-play hry“, které prý spotřebitele klame tím, že jsou v nich nabízeny in-game nákupy.
Budeme za věci zdarma platit?
To mě trošku zaráží. Pravděpodobně se pohybuji v jiných sférách, než komisaři Evropské Unie, nicméně free-to-play vnímám jako termín a ne jako přesný popis toho, jak se taková aplikace chová. A to samé se dá tvrdit i o mých rodičích, kteří mají nakročeno k tomu zaokrouhlit svůj věk na 60 let. Ostatně „free“ není slovíčko, s nímž bychom se za svůj život setkali jednou.
Tzv. „free“ je například Skype, který prodává kredit a paušál za volání. Obdobně „free“ je neplacená část internetových deníků, jejichž rozšířený obsah je dostupný pouze po zaplacení členského poplatku, ale také káva, k níž si v letištním bufetu můžeme dokoupit něco k snědku.
Selský rozum mi přitom velí, že dokud se neuvolím k nákupu další položky, služba nebo statek je pro mě zdarma, k čemuž se označení „free“ prostě hodí.
Evropské Komisi se nezamlouvá ani skutečnost, že některé hry pobízejí děti, aby si dokoupily vzácné předměty, nebo například herní měnu. S tím bych se dokázala ztotožnit. Určitá pravidla nejsou na škodu, zvlášť pokud by chránila ty nejmladší. V takovém případě by však pro všechny měla být pravidla stejná. Pokud tedy nemají hry nabízet k prodeji vzácné předměty, měly by být zrušeny reklamy mezi pořady pro nejmenší a být zakázány i další marketingové praktiky.
Pes nepatří do sušičky!
Nevím jak vy, ale já mám z celého mumraje okolo evropské regulace free-to-play her pocit, že zákonodárci s touto problematikou nejsou pořádně seznámeni, nebo o ní důsledně nepřemýšlejí, což by se nestalo poprvé a ani naposledy. A nebo jsou tyto absurdity prostě jen výsledkem toho, že se snažíme zbavit zodpovědnosti, nebo že se z nás potažmo stalo stádo tupých ovcí, které zapomnělo používat selský rozum.
Osobně se divím rodičům, kteří se nestydí přihlásit o vrácení peněz, utracených dětmi bez jejich vědomí. Pro mě by to byla ostuda. Jako by tím říkali, že se svým dětem pořádně nevěnují. Jsem přesvědčená o tom, že pokud děti bez mého vědomí dokáží ve hře zaplatit za vzácný předmět, stejně dobře na internetu dokážou shlédnout porno, nebo provést jakoukoliv jinou lumpárnu.
Rodiče by měli mít přehled o tom, co jejich děti dělají a o co se zajímají. Pokud si do ruky vezmou tablet, nemělo by to pro ně znamenat, že právě teď mají čas na kafíčko. Naopak. S příchodem moderních technologií jsou naše děti zranitelnější než kdy dříve.
Navracení peněz z dětmi uskutečněných nákupů mi tak silně zavání kauzou, kdy Americká žena vrazila psa do sušičky a od jejího výrobce potom vysoudila ohromnou sumu peněz kvůli tomu, že pes sušení nepřežil a že před tím výrobce sušičky lidi v návodu nevaroval. Sice je to lidská blbost vyhnaná do extrémů, stále se však jedná o lidskou blbost, kterou některé regulace akorát podporují.
Je zřejmé, že trh s aplikacemi potřebuje určitý kodex, myslím si však, že při jeho prosazování by se Evropská Unie měla obrátit na poskytovatele aplikací (Google Play, iTunes atd.), kteří o problematice free-to-play her něco vědí a kteří mají sami zájem na tom, aby uživatelé byli s produkty spokojeni.
I po zavedení standardu bychom však neměli zapomínat na svůj selský rozum, který by měl stát nad všemi možnými regulacemi.
Dobra úvaha, díky.
Hezky napsáno, jen tak dál!
Nevím, jaké má autorka zkušenosti, ale já bych byl naopak pro regulaci, alespoň částečnou. Nemám nic proti aplikacím, které se otevřeně hlásí k tomu, že si můžete něco dokoupit za peníze. Skřípu zuby u pay-to-win her ale ještě je respektuji protože svoboda podnikání a nikdo mě nenutí tu hru hrát. Ale už se mi hodněkrát stalo, že na mě zcela nečekaně vyskočila žádost GPlay o autorizaci platby a to aniž by mi hra řekla, že tohle už bude za peníze. Hodně rodičů se asi svým dětem dost nevěnuje jak píše autorka, ale u spousty her bych přišel o peníze i kdybych celou tu dobu vedle dítěte seděl.
Jako proč ??? Když člověk není blbej a tu platbu nepotvrdí tak nedostanou ani jeden cent o vás.. Ano, jsem pro regulaci p2w.. Ale jako když člověk není schopnej pochopit, že na to prostě nemá klikat a není dostatečně schopný to vysvětlit svým dětem, tak ať raději ani nekupuje chytrý mobil.. Protože i ten mobil je chytřejší než ten člověk