Na začátku týdne americká společnost Google oznámila, že chystá investovat přibližně miliardu dolarů do rozšíření internetu. Letka přibližně 180 menších satelitů by měla přinést internetové spojení do odlehlých oblastí světa, tedy do zemí třetího světa.
V návaznosti na to se pak ozvala konkurenční společnost Facebook, která by prý zbývajících pět miliard lidí chtěla k internetu připojit prostřednictvím globálního projektu internet.org a právě vyvíjenými solárními drony.
Z hlediska člověka, vyrůstajícího v zemi, kde je internet na denním pořádku, to zní jako výborný nápad. Civilizovaná společnost si život bez internetu už nedokáže představit. Většina našich spoluobčanů má mail, velká spousta z nich pak provozuje web či e-shop, chodí se bavit s přáteli na Facebook, nebo hraje multiplayerové hry. Celá jedna třetina Čechů připojených k internetu je přitom on-line 24 hodin denně.
V tomto ovzduší zkrátka vůbec není těžké propadnout klamu, že lidé na druhé straně zeměkoule bez internetu strádají. Pomineme-li civilizovanější země (a jejich větší města) jako je například Brazílie, Maroko nebo Egypt, lidé třetího světa na internet nejsou zase tak žhaví. Trápí je docela jiné problémy. Třeba nedostatek vody, jídla, nebo nemoci jako je AIDS a malárie.
Většina lidí třetího světa si proto o internetu může nechat zdát. I pokud bude jejich vesnice pokrytá internetem, tito lidé nebudou mít peníze na počítač, který by jim přístup k internetu umožnil, ani potřebné vzdělání, které by jim tento počítač dovolilo ovládat, o samotné gramotnosti a znalosti cizích jazyků ani nemluvě.
Proto se dá očekávat, že v extrémních podmínkách třetího světa, budou s internetem pracovat zase právě Evropané, Američané a další lidé z civilizované společnosti, kteří si život bez internetu už nedovedou představit. Tedy alespoň zpočátku, dokud se domorodci neadaptují a s internetem se dostatečně neseznámí.
Společnost Google samozřejmě v zemích třetího světa nezřizuje pokrytí internetem jenom z dobré vůle, to by totiž zřídila třeba síť vodovodů, ale nově vznikající síť považuje za dobrou investici. Pět miliard lidí je pět miliard lidí. I kdyby se z téhle masy k internetu nakonec připojila jen 1/5 lidí, byla by to stále jedna miliarda uživatelů, která bude měsíčně generovat pěkné zisky. Otázkou tedy spíš je, co připojení třetího světa k internetu bude znamenat pro tzv. „civilizovanou společnost“?
Nechci být škarohlíd, ale kloním se k názoru, že pro nás to přinese více škody nežli užitku. Ještě větší globalizace samozřejmě přinese pár zajímavých příležitostí pro místní investory, ale i pro obyčejné lidi. Tak třeba nabídka dobrovolnických prací v zemích třetího světa by se díky internetu mohla zpřehlednit a zpřístupnit lidem, kteří do té doby o podobných projektech neměli ani tušení.
Dost možná se najde i hrstka lidí, jež podlehne nadšeným zprávám lidí, kteří se rozhodli odstěhovat do divočiny a z uspěchané doby se natrvalo zdekují také. Zdaleka nejvíce se však budou dekovat domorodci ze zemí třetího světa za prací a za lepší životní úrovní k nám. A my nakonec ostrouháme.
Právě internet těmto lidem podá zprávy o tom, že někde jinde se lidé mají lépe než oni. Právě internet jim pak díky několika málo klikům umožní najít vhodnou pracovní nabídku a odpovědět na ní, případně bleskově odepsat na mail známému nebo kamarádovi, který se již v civilizovaném světě chytl a nyní pro svůj nově vznikající podnik hledá levnou pracovní sílu.
To, že křováci z Lesotha lačně chňapnou po jakékoliv byť jen symbolicky placené práci, je nejspíš jasné nám všem. Stačí se podívat na početné Vietnamské rodiny, které okupují malé byty, nebo přespávají rovnou v obchodech na tržnici a docela spokojeně žijí z gáže, která by našincům ani náhodou nestačila. A proto nastává paradox. Naše lenost a zhýčkanost, vlastnosti, které svého času významně poháněly vývoj internetu, nakonec kvůli internetu budeme muset hodit za hlavu. Dobře nám tak.
