Úvaha: Kdy skončí šikana free-to-play her?

Fenomén free-to-play her hýbe světem, alespoň tedy tím mobilním. A není se čemu divit. Příběhů o tom, jak amatérský vývojář nebo garážové vývojářské studio uklohnilo hru prakticky na koleni a po jejím vydání vydělává třeba i 50 tisíc dolarů denně, se množí a do tvorby tzv. freemium her se tak – s vidinou pohádkových výdělků – dnes a denně pouští desítky nadaných vývojářských studií. Tvorba běžných her je přitom, zdá se, u ledu.

Dřív mi tento trend nijak nevadil. Ba právě naopak. Pobavit se zdarma, to pro mě byla vítaná změna. Ještě před rokem či dvěma jsem za hry utrácela klidně i několik tisíc měsíčně a free-to-play prodejní model tedy výrazně odlehčil mému rozpočtu. Byla jsem, stejně jako desítky milionů hráčů po celém světě, nadšená. Jenže trh s freemium hrami byl ještě v plenkách a my netušili, že jenom čekáme, až se ta líbivá idea free-to-play rozplyne jako pára nad hrncem.

Trh s freemium hrami není nafukovací a konkurence je přitom obrovská. Zatímco dříve hrálo 100 milionů hráčů dvě freemium hry, dnes je dvojnásobné množství hráčů rozprostřeno mezi tisíce různých freemium her. Je sice všeobecně známo, že o příjem free-to-play her se stará přibližně asi jen 1,5% veškerého objemu hráčů (přičemž majoritní příjem tvoří jen asi 0,15% hráčů!) a zbylých 98,5% většinou už ze zásady nikdy nezaplatí, nicméně pokud nebudete platícího hráče dostatečně ždímat, prostě nevyděláte dost.

V současné době se tak namísto free-to-play modelu v drtivé většině případů setkáváme s modelem pay-to-win. Označení free-to-play v podstatě nic neznamená a až na pár malých výjimek (např. moloch Wargaming a jeho World of Tanks nebo World of Warplanes) je jeho význam mrtvý.

Nechceš platit? Tak zemři!

Ve free-to-play hrách jsme omezováni energií, nutností nákupu konkurenceschopného vybavení (automobilů, zbraní atd.) nebo neskutečně dlouhým čekáním při stavbě budov (stačí vzpomenout na plivanec do tváře v podobě rebootu Dungeon Keeper). Pokazit hru takovým způsobem, abyste byli donuceni k restartu, jako je to k vidění například u klasických budovatelských strategií, tu prostě nelze.

Ve freemium střílečkách to zašlo dokonce tak daleko, že po smrti hrdiny vám hra nabídne možnost znovuoživení, takže smrt – jedna z nejzákladnějších motivací ke snažení zde prakticky chybí, nebo naopak přebývá v momentě, kdy se rozhodnete nezaplatit.

Jakmile se pak některá z free-to-play her dočká úspěchu, herní vývojáři do ní začnou cpát nové světy, nové jednotky, zbraně a další nesmysly a prostě dělají vše proto, aby hru nafoukli a prodloužili tak, aby v ní platící hráči vydrželi co nejdéle. A tak ji nakonec nelze dohrát ani v případě, že se k placení uvolíte.

A tak se dostáváme k neskutečnému paradoxu. Jedinou větší motivací k dalšímu postupu ve free-to-play hrách je naše touha být lepší, než naši přátelé. Nejenže nám tedy chybí smysluplný herní obsah, který by nás nějakým způsobem naplňoval, hra nás navíc mnohdy krmí různými sociálními funkcemi a to nejen pasivně, ale rovnou aktivně. Kolikrát už jste ve freemium hře byli donuceni přidat si hru na Facebooku, byli donekonečna otravováni otázkami, zdali hra může na vaši nástěnku přidat příspěvek o vašem postupu, nebo jste byli rovnou donuceni dovolit jí, aby to za vás dělala automaticky?

Takže si to shrneme. Free-to-play hry nám nenabízí žádný extra zážitek a když se rozhodneme hrát skutečně zadarmo, tak nás omezuje nejrůznějšími restrikcemi. Pokud se k placení uvolíme, tak nám pro změnu upírá dokončení hry, nehledě na to, že suma, kterou ve hře tímto způsobem necháme, je mnohem větší než suma, kterou bychom vyplázli za nákup běžné hry. Mám takový dojem, že tomu můžeme říkat šikana.

Příčiny free-to-play přetlaku

I přes výše zmíněné argumenty je většina lidí free-to-play modelem úplně zblázněná a zaráží je, že vývojáři za svou hru žádají peníze přímo. Někteří jedinci na Google Play kňučí a srážejí body shareware hrám, které vás zdarma nechají odzkoušet pár prvních levelů a pak vás vyzvou k zakoupení celé hry. Jak je to možné?

Většina těchto hráčů vedle free-to-play titulů žádnou jinou hru ani nevyzkoušela. Jedná se o svébytnou, avšak velice početnou skupinu hráčů, kteří za pořízení hry nejsou ochotní platit, i když v ní pak nějaké ty peníze klidně nechají. Tito hráči si o hrách nečtou, nezjišťují si o nich informace jako vy nebo já. Jedná se o lidi, kteří o některou z free-to-play her zakopli čistě náhodou. Říkáme jim casual hráči.

Casual hráči nevnímají restrikce her jako šikanu. Naopak jim vyhovuje, že se ke hře dvakrát denně vrátí, naklikají si do fronty výrobu jednotek a pak hru zase na nějakou dobu pustí úplně z hlavy. Dokud bude tento druh hráčů existovat, budou existovat i free-to-play hry. A s tím my, hardcore hráči nic neuděláme. A ani nemusíme. Stačilo by, kdybychom si zametli před svým vlastním prahem, odnaučili se hrávat pirátské kopie her, protože přetlak na trhu free-to-play her a nedostatek na trhu normálních her reflektuje i míru pirátství, která stále ještě bují a to i v případech, kdy vývojáři chtějí za hru dvacku.

Opravdu to máme zapotřebí? A nejsme tím nakonec místo užitku bití?