Komentář: O světě, kde se platí daty

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že vám spousta firem poskytuje tolik skvělých služeb úplně zadarmo? Proč Google nechce za svoje na vývoj náročné aplikace peníze a čím to je, že zatímco jiní po vás chtějí zaplatit, Google Docs jsou bezplatné?

Tím milníkem dost dobře může být rok 2000. Uživatelé prudce se rozvíjející celosvětové sítě, internetu, si rychle zvykli na to, že v tomhle prostoru se téměř za nic neplatí. Je to způsob uvažování, se kterým dodnes bojují novinářské weby, a byl to právě on, kvůli němuž bylo pro služby nového tisíciletí nalézt nový byznysmodel – starý princip placených, prémiových produktů přestal na tomhle poli brzo platit.

A průkopníkem se stala firma, jejímž cílem bylo provždy změnit internetové vyhledávání. O pár let později jeden ze zakladatelů Googlu Eric Schmidt prohlásil: „Děláme do reklamy.“ Dokonale tím popsal to, co dnes tvoří hlavní způsob, kterým aktuálně druhá nejhodnotnější firma světa vydělává peníze. Začalo to v roce 2000 reklamním systémem AdWords a pokračuje dodnes – je to právě reklamní mašinérie, která generuje Googlu 97 % všech příjmů. A naše data jsou palivo.

Mapa datových center Googlu // Zdroj: Techcrunch

Jsou to totiž právě data, která společnost získá z každého přes Gmail odeslaného e-mailu, zprávy sdílené skrze Hangouts a sledování vašich vyhledávacích zvyků, které ji umožňují zlepšovat svůj hlavní produkt – reklamu. A není sám. Do byznysu s daty uživatelů, která jsou v sociálně-síťovém světě čím dal cennější komoditou, je zapojený víceméně každý velký hráč. Dělá to Microsoft, dělá to Facebook a tuhle hru s námi hraje i Apple.

Výhody pro inzerenty jsou zřejmé – ve starém světě se na konkrétního člověka cílit příliš nedalo. To dnes stačí do Googlu zadat dotaz na postup při opravě jízdního kola a Facebook vám v zápětí nabídne atraktivní sponzorovaný příspěvek. Sociální sítě tu nejsou proto, aby vám umožnily snadné sdílení životních momentů s přáteli. Jsou způsobem jak pohodlně shromažďovat velká množství užitečných dat o jednotlivých uživatelích. Skutečnými zákazníky nejste vy, ale zadavatelé inzerce.

To vede k situacím, kdy jsou uživatelé naštvaní, že Google nerespektuje jejich potřeby – nelze si nevzpomenout na náhlé zaříznutí RSS čtečky Google Reader. Jenže tihle lidé zapomínají, že to nejsou oni, kterým se webové firmy zodpovídají. Ti, kteří jsou nespokojení s podobu moderního webu, utíkají na „odpadlické“ sítě typu Ello. Ty slibují nulovou reklamu a princip „uživatel na prvním místě“. Jenže jakkoliv se jedná o chvályhodnou snahu, ukazuje se, že lidé o ně prostě nemají zájem. Stejně jako zapadl placený a prémiový klon Twitteru App.net, prorokují technologičtí komentátoři podobný osud i Ellu. Uživatelé jsou zkrátka na pohodlí služeb zdarma zvyklí a jsou ochotni za ně vyměnit část svého soukromí.

Mapa spojení na Facebooku // Zdroj: Epiphany

Kromě morálních otázek tu ale existují legitimní bezpečností obavy. Firmy shromažďující takto obrovská množství dat ukrývají na harddiscích svých datacenter cenný materiál – o který nemusí mít zájem jen všemožní hackeři, ale i vlády jednotlivých zemí. Do dnešního dne zůstává otázkou, do jaké míry zřizovatelé našich e-mailů kooperují s federální vládou USA. Jakkoliv Českou republiku nejspíš z podobně masivních operací jako byl před pár lety odhalený program PRISM podezírat, je dobré mít tyto aspekty krásného internetového světa na paměti.

A pokaždé, když se přihlásíte na Facebook nebo si stáhnete novou skvělou neplacenou službu, zkuste si je připomenout.