Desetiboj od Cinemaxu vypadá jako takový drobný výlet do počátku 80. let. Tehdy se objevila celá řada sportovních her, které nebyly ani trochu 3D, měly neuvěřitelně jednoduché ovládání, ale přesto s nimi byla taková zábava, že stály život mnoha joysticků a vyžádaly si výměnu mnoha klávesnic.
Princip takové sportovní hry je jednoduchý: Tak třeba u běhu máte dvě klávesy, pro pravou a levou nohu, které musíte střídavě mačkat, levá, pravá, levá, pravá, rytmicky ? ale přitom co nejrychleji. Když si popletete nohy ? chyba, panák zpomaluje. Když máte špatný rytmus ? chyba, panák zpomaluje. A když to už nedáváte a nezvládáte kvedlání joystickem, panák to taky vzdá.
Desetiboj zahrnuje sprint, čtyřstovku, patnáctistovku (z toho zážitku mám ze základky stále noční můry), vrh koulí, vrh diskem a vrh oštěpem (zajímavé, že se vrhá na dálku, nikoliv na cíl), skok do dálky, skok do výšky, skok do ještě větší výšky s pouhou jednou nohou od žebříku a běh přes překážky (toho jsem byl jako dítě, chválabohu, ušetřen). Oproti hrám osmdesátých let si ovšem neroztřískáte klávesnici, ale pořádně se ošoupete o obrazovku.
Někdy se vyplatí bubnovat prsty (to hlavně při rozeběhu), ale v principu si vystačíte s opravdu rychlým šmrgláním. Opravdu pravidelným a přitom opravdu rychlým. Když vidím vedoucí panáky, jak mi mizí na okruhu v dáli, není mi chvílemi jasné, jak ty nejrychlejší dohonit, zkrátka je to docela náročné, hlavně tedy při patnáctistovce, kdy trpí únavou nejen panák, ale i vy.
Na všechny tyto minihry pochopitelně jenom bušení doprava a doleva nestačí. Tak třeba skok do výšky děláte tak, že se rozeběhnete a ve správném okamžiku projedete prstem po ikonkách jednotlivých fází skoku tak, aby to bylo rychlé a plynulé.
Hra vyhodnotí, jak přesně jste tlačítka zasáhli, podle toho si řekne, jak se vám jednotlivé části cviku povedly ? a panák buď přeskočí, nebo nepřeskočí a nebo se stane něco obzvlášť ponižujícího a trapného, jako že třeba s tou tyčí v ruce pod laťkou pouze proběhne. No a pak to funguje klasicky, po sportovnu ? když překážku přeskočíte, tak si laťku zvyšujete, máte tři pokusy a tak dále. Následkem čehož některé disciplíny desetiboje proběhnou rychle a jiné se krapet vlečou.
Je to možná zvláštní, ale hra nesmírně motivuje k překonávání rekordů. Jednak máte pocit, že se to gesto pro hození oštěpu dá udělat rychleji, přesněji a sebejistěji, hlavně tu je ale režim tréninku. Když pilně cvičíte, dostáváte stamina srdíčka, která využijete třeba při patnáctistovce, když vám panák chcípá a krátí se mu jak dech, tak stamina bar. Když máte natrénováno, bouchnete si na tlačítko se srdíčkem a staminu si obnovíte! Takže trénovat se vyplatí, protože bez tréninku desetiboj nevyhrajete.
Celkové skóre z desetiboje se počítá údajně podle skutečných rovnic ? a vy si můžete srovnávat svoje výsledky s tabulkami nejlepších borců z jednotlivých zemí. To určitě hodně hráčů povzbudí k vyššímu úsilí, ale mě, popravdě, stačilo už jenom to, že jsem se pokoušel překonat svoje vlastní skóre.
Retro Decathlon 2012 je parádní ukázka toho, jak vypadala hratelnost klasických sportovních her ? a taky toho, že vám někdy stačí k zábavě jenom dvě tlačítka. Přesto, že je to kus zábavný, asi většině hráčů nevydrží dlouho, což ale asi vzhledem k minimální ceně vadit nebude.
Hodnocení: 8/10
Verdikt: Klasický osmibitový herní koncept, klasická šestnáctibitová grafika, výborná retro sportovní zábava! Není na dlouhé hraní, ale za tu cenu?
Co se mi líbilo:
- Jednoduché, chytlavé a motivující k překonávání rekordů
- Pochopíte, jak byly zábavné hry z počátku 80. let
- Systém tréninku, který dodává hře hloubku
Co se mi nelíbilo:
- Přece jenom je to jednoúčelová hra a navíc je to sport
Cena aplikace je 0,79 Euro.
Funguje to na iPhone i na iPadu.
